Samuel Francis o anarchotyranii

Jistě by šlo vést diskuse o samotném slově anarchotyranie, ale v popisu současných trendů měl Samuel Francis pravdu, když opakovaně prohlašoval: This is precisely the bizarre system of misrule I have elsewhere described as "anarcho-tyranny"—we refuse to control real criminals (that's the anarchy) so we control the innocent (that's the tyranny).

Příklady videoprezentací kandidátů do Senátu

Miroslav Červenka:


neprofesionálně dělané, ale člověk se aspoň dozví názory kandidáta (druhá část je zde)

Miroslav Beneš:


jen stručná zdravice, později bylo doplněno dalšími krátkými videi

John Bok


podobně jako v případě Miroslava Červenky, o mnohém vypovídá i volba vlajky v pozadí

Jan Svoboda:


sice kvalitně natočené, ale informací se tam člověk moc neodzví.

Prostor na Youtube a podobných webech čeští politici ve svých kampaních příliš nevyužívají a když ano, tak jejich vidoprezentace zdaleka nedosahují kvality těch amerických. Ostatně ani zájem o ně není v českém prostředí příliš velký.

Homofóbije a Wikipédije

Web D-FENS komentuje dění na české Wikipedii. Některé věci mi přijdou tak týden či dva zpátky, ale jinak je vidět, že si dění na Wikipedii všímá stále více lidí.

Volby do Senátu v Děčíně, video Miroslava Červenky

a jeho druhá část

Šlechta na sjezdu Strany zelených 2008

aneb když delegát sjezdu vládních Zelených konzumuje příliš alkoholu a pak se uchází o členství ve vedení strany

Zelené karty, „xenofobní“ ČSSD, „pravicová“ ODS a příliv imigrantů do ČR

Marek Skřipský ve svém článku popisuje, jak je to s návrhem nového zákona a deklarovanými postoji k němu.

Vlak v Bangkoku

Filip Sklenář ve vlastních slovech

Filip Sklenář před nějakým časem publikoval článek, ve kterém kterém kritizoval své kamarádíčky, kteří dostali žloutenku, svrab, skončili na záchytce a byly chyceni při výtržnosti. To on sám je oproti nim na výši a nic takového se mu nikdy nestalo. V článku o sobě mimo jiné prohlašoval:

Vykouřil jsem polovinu ocasů od Košic až po Amsterodam a nechytil jsem nikdy ani rýmu!

Víš za kolik desítek tisíc jsem se napáchal výtržností jenom letos? Nevíš, že na King-Konga se hraje beze svědků?

Potácel jsem se ROKY po ulicích naládovaný směsí pervitinu, alnagonu, rohypnolu, lysohlávek, chlastu a konopí a NIKDY mě nesebrali na záchytku!

Nyní se diví, že jsou mu na české Wikipedii jeho vlastní slova připomínána. Abych byl však spravedlivý, mám za to, že citáty patří spíše na Wikiquote, ne do článků české Wikipedie.

Alianční vojáci v Afghanistánu

Mrazík zevrubně, vědecky objektivně a definitivně vyložený aneb chvála psychoanalýzy

K textům, jejichž hluboký smysl zůstává skryt pod profánním povrchem, patří známá sovětská filmová pohádka Mrazík. Běžně bývá vykládána jako boj dobra zla. Ano, je tomu tak, ale nejde tu tolik o boj mezi hodným Ivanem s Nastěnkou a jejich spojenci na jedné straně a zlými stvůrami od ježibaby až po a hloupého ženicha s prasečím hláskem na straně druhé. Jde o boj lidské přirozenosti proti spoutávajícím ji konvencím.

Autor scénáře Nikolaj Erdman, významný představitel ruského absurdního dramatu, vědomě zakomponoval do konvenční, z folklóru převzaté struktury pohádky, poselství o síle vášně, která překonává nepřízeň pokrytecké doby. Proberme si pohádku obraz po obraze. Na počátku vidíme loučení Ivana s matkou. Ivan odchází do světa a vůbec se mu nechce poslouchat matčina doporučení, jak se chovat co nejkonvenčněji (" starým ustupuj"), natožpak zůstávat v incestním oidipálním vztahu k ní ("a někdy si na mě vzpomeň").

V této souvislosti je typické, že není zmínky o Ivanově otci. Váňa vyrůstá, aniž by znal model mužského, otcovského chování. Ivanův odchod není jen tradiční "cestou na zkušenou". Roztržení incestně zabarveného a tedy patologického vztahu s matkou je pro něho otázkou životního dozrání, vyspění v muže. Stín matky jako jediné ženy, kterou skutečně miluje, však provází Ivana i dále: Ivan potkává půvabné dívky, které ho lákají k vykonání zralého genitálního kontaktu. Všimněme i jednoznačně erotického symbolu jablka (mýtus o Evě a rajském plodu!), které dívky házejí Ivanovi, zpívajíce verš "jablíčko ti dáme, pak si zazpíváme". "Zpívání" jako tabuistické označení soulože je rovněž hluboce tradiční. Ivan však tyto pokusy o kontakt odmítá. Cítí poprvé, že jeho přirozené tíhnutí je jiné. K incestuálnímu poměru s matkou přibývá i další součást komplexu rozpadu: narcismus. Poznáváme jej ve scéně se zrcadlem, kdy se Ivan zhlíží ve svém mladistvém půvabu. Píseň "Nevěstu si vyhledám / ta musí být jak jarní květ / jinak budu radši sám" odhaluje jeho falšující, krycí motivy. Nemožnost navázat vztah s reálnou ženou maskuje touhou po ideálu, rozumí se že čistém, platonickém, který nebude vyžadovat prokázání jeho mužnosti.

V tomto okamžiku nás film přenáší jinam. Jsme uvedeni přímo do ohniska konfliktu, který probíhá v rodině Nastěnčině. Ošklivá sestra Marfuša - je trápena neukrotitelnou pohlavní touhou. Je to ovšem touha nestandardní: Lízátko v její ruce je symbolem cunnilinctu - ano, Marfušina touha je zřetelně lesbická, jejím objektem je nevlastní sestra Nastěnka. Nastěnka, jejíž zaměření je naopak heterosexuální (jehlice, s nimiž při pletení obcuje), nechce své sestře vyhovět. Zlá macecha jí proto vyhrožuje a sadisticky se na ní ukájí. Lesbický motiv je tedy přítomen i zde. Děj se opět vrací k Ivanovi. Přepadávají ho loupežníci. Nenadálý kontakt se světem drsné, vyzrálé maskulinity je pro Ivana nečekaně přitažlivý. Zjišťuje, že jeho vlastní role je ženská, pasivní. Jeho výrok "nu což, tak si mě olupte" vyjadřuje touhu být hrubě, bestiálně, nejlépe análně znásilněn. Zaujetí, s jakým se vrhá na kyje loupežníků a vyhazuje do výšky (křivka, jíž kyje vylétají k obloze, se nenáhodně podobá Rauch-Paulsenově křivce orgasmu), svědčí o intenzitě probuzené vášně. Jednorázový kontakt, při němž jde pouze o holý sex, však Ivana nadlouho nemůže uspokojit. Dědeček Hříbeček, jehož Ivan potkává vzápětí, je jedinou bytostí mimo labyrint erotických vztahů této pohádky. Jeho úloha je jiná - iniciační. Ve schématu, popsaném Danielou Hodrovou v Románu zasvěcení, zastává Dědeček Hříbeček úlohu Zasvětitele: s Ivanem si hrají na honěnou. Honička zde symbolizuje psychoanalytický proces, dokonce i s náznakem funkce přenosu, kdy se totiž ze cvičných důvodů na okamžik stává objektem pacientovy touhy sám lékař. Dědeček Hříbeček v honičce zvítězil, Ivan je poražen, to jest rozpoznán. Dědeček-psychoanalytik mu dává nazřít jeho identitu.

Ivan se ovšem brání přiznat si vlastní homosexualitu až do konce. Dědečkovu výzvu odmítá a z jeho varování, že potlačovaná přirozenost mu způsobí psychické problémy, si nic nedělá. V marné snaze uniknout svému údělu pokouší se ještě jednou, naposledy, o heterosexuální styk - s Nastěnkou, kterou potká na břehu tůně. Osud je ovšem neúprosný. Ivan při pokusu o penetraci selhává. Kbelík, který mu Nastěnka nasazuje na hlavu, je symbolem impotence. Medvědí hlava, která se zpod kbelíku vynořuje, je hlavou potupeného člověka, těžce zraněného ve svém narcismu, hlavou "buzeranta", vystaveného veřejnému posměchu. Jakékoliv další snahy navázat lidský jsou odsouzeny k neúspěchu. Maska nelidského tvora stigmatizovaného společností nedovoluje Ivanovi přiblížit se ke komukoliv. I nevinné děti, ještě nerozumějící podstatě Ivanovy odlišnosti, avšak poslušné tlaku, před Ivanem prchají. Zdánlivě nenápadná postava slepé babky má ve skutečnosti klíčovou úlohu. Je to ve skutečnosti stará prostitutka. Ona jediná díky své "slepotě", tj. neuznávání společenských konvencí, si Ivana neoškliví. Poskytne mu útěchu, nahrazující něhu matčinu.

V jejím kvazimateřském objetí (ve filmu je symbolizuje nesení babky na zádech) se Ivan smiřuje se svým údělem. Prostitutka odchází, její úloha v příběhu byla vyplněna. Ivanovi však zůstává její hůl, symbol penisu, který bude od nynějška jeho osudem. V okamžiku Ivanova comming outu mizí jeho medvědí hlava. Už není tvorem vyděděným na okraj lidské společnosti. Je uvědomělým homosexuálem. Ivan vyvozuje z přijaté identity důsledky. Rozhoduje se vyhledat společnost rovných, hledá skupiny homosexuálních aktivistů. Jeho cesta vede nejprve vykřičeného podniku, chaloupky na kuří nožce. Naráží však na travestitu, Babu Jagu. Kabaretní výstup travestity (v ruském filmu i v českém dabingu představuje Babu Jagu muž) je jedním z vrcholů zpracování pohádky. Ani travestita však není pro Ivana vhodným partnerem. Chce ho strhnout k sobě na společenské dno, zapojit ho do osidel homosexuálního podsvětí, kde se obchoduje s drogami a se sexem. Ivan odmítá nabídku stát se prostitutem. Travestita, který se ukazuje ve své druhé podobě - jako mocný vládce podsvětí, povolává heslem "šufír - dřevěný bohatýr" své gorily. Ivan je "sejmut". Banda se ho pokouší donutit prostituci násilím a vydíráním. Pec, do níž má být vhozen, je symbolem mravní propasti, z níž už není návratu. V posledním momentě Ivan z pece uniká.

Nastěnka zatím touží po heterosexuálním partnerství, není jí ho však dopřáno. Ženich, který se o ni uchází, sice praví "Nastěnku chci za ženu", kejhavá INTONACE věty však v souvislosti s větou "Můj synáček moc rád husí játříčka" prozrazuje ženichovu identitu. Ano, jedná se o zoofila. Režisér českého znění K. M. Walló velmi správně pochopil charakter této postavy, proto také svěřil dabing duchovnímu spřízněnci ženicha, tedy známému zoofilovi, strýčku Jedličkovi. Zoufalá Nastěnka chce skoncovat se životem vrhá se do rybníčka. Marfuša, která se tu právě koupala, si to ovšem jako projev náklonnosti. Nastěnka ji prudce odmítá a macecha se rozhoduje rozbroje v domě ukončit - nařizuje staříkovi, aby Nasťu odvezl do lesa. Teprve nyní vidíme, jak silné citové pouto existuje mezi staříkem a jeho dcerou. Že není prosto incestuálního prvku, to se rozumí samo sebou. Mrazík, který se Nastěnky ujme, je kultivovaný bisexuál z vyšší společnosti (motiv dvojího kožichu!), který s ní má, jak uvidíme, velmi přesné plány.

Ona podoba filmové pohádky, která nám byla prezentována, ovšem postrádá jednu scénu zásadního významu: osudové setkání Ivana s Mrazíkem. V Mrazíkovi Ivan nalézá zralého, staršího, zkušeného partnera, který počne kultivovat jeho osobnost, Mrazík poznává v Ivanovi bouřlivé. Jeho dosud jednotvárný intelektuálský život osvěžující mládí a nezkrotná tělesnost. Původní Erdmanova verze dosaho vala v této hluboce procítěné scéně své kulminace, mužnou něhou I ironií dialogů se důstojně řadící k nejkrásnějším milostným scénám světové kultury setkáním Danta s Beatricí počínaje a Otokara Březiny s Jakubem Demlem konče. Stalinská cenzura, která nepochopila množství symbolů Erdmanova filmu, však tuto otevřenou manifestaci sexuální svobody nedovolila. Dialog Ivana s Mrazíkem byl vystřižen. Jak jsme se tedy dozvěděli o existenci této mimořádné scény? Nikolaj Erdman byl v letech stalinských čistek zatčen. Zatčení proběhlo přímo ve střižně Mosfilmu a jediné, co si Erdman stačil vzít s sebou do Lubjanské věznice, kam byl převezen, byla právě vystřižená část filmového pásku. Erdmanův spoluvězeň a milenec, mladý důstojník Alexandr Isajevič Solženicyn, pronesl drahocenný filmový materiál osmi lety věznění na Gulagu i následujícími lety disentu. Teprve po nuceném odjezdu na Západ byl při skutečně důkladné vstupní tělesné prohlídce filmový pásek objeven.

Solženicyn, tehdy už světově proslulý spisovatel, se v té době ke své homosexuální minulosti už nechtěl hlásit a tvrdil, že o původu a obsahu pásku nic neví, a že jde o součást diskreditační kampaně KGB. Proto se pásek dostal do rukou tajné služby CIA. Ani KGB ovšem nespala. Její agent Aron Mojsejevič Goldštejn, pracující pro ni už léta pod jménem plukovníka Aarona M. Goldsteina, získal tento unikátní dokument zpět pro sovětský režim. Propašoval ho tajně přes hranice a vydával jej za krátkometrážní pornografický film západoněmecké produkce. Záměnu by až do dneška nikdo nezpozoroval a velká milostná scéna by ležela v tajných archivech KGB. Naštěstí se už tehdy blížil konec režimu a korupce v řadách KGB postupovala. Neznámý nám pracovník moskevské KGB, který vynášel z archivů vše, co bylo možno zpeněžit či vyměnit za vodku, vynesl i tento materiál a prodal jej čečenské mafii. A nyní, díky rozšíření čečenské mafie až do naší vlasti, se těch několik filmových okének, které právem náleží do zlatého fondu kinematografie, ocitlo v dobrých, spolehlivých rukou. Teprve díky doplnění této vše vysvětlující scény chápeme smysl filmu, který již rychle spěje do konce. Mrazík, který nechce pro poměr s Ivanem riskovat své společenské postavení se dohodne s Ivanem i s Nasťou. Tito dva spolu uzavřou fiktivní sňatek. Jest jim ještě třeba přemoci nové intriky travestity-Baby Jagy, který/á se spojil/a s loupežníky, aby zabránil/a Ivanovu společenskému vzestupu. Díky Mrazíkovým penězům se však podaří všechny uspokojit. Pohádka tedy končí happyendem. Všichni jsou spokojeni: Mrazík žije s Ivanem i Nastěnkou v harmonickém partnerském vztahu. Oba, mladý homosexuál i dívka, jsou citově vázáni pouze na něho, k sobě navzájem pociťují nanejvýš city sourozenecké city.

Mrazík je tedy středem trojice. Díky němu může celá soustava fungovat. Spokojeny jsou však i Marfuša s macechou. Realizují své lesbické zaměření ve vztahu vzájemném. Jejich vášnivé objetí před tváří vesnického davu je veřejným vyznáním hrdélesbicity. Pozdní lásku nacházejí i stařík, otec Nastěnčin, a stará matka Ivanova. A pokud by Nastěnka přece jen pociťovala potřebu styku s vyhraněným heterosexuálem, může dát průchod své náklonnosti ke stařičkému otci, neboť on jediným je čistě heterosexuálním mužem našeho příběhu. Osvobodivý sex bez zábran, k němuž všechny vyzval Mrazík, smiřuje všechny konflikty. Poučeni tímto výkladem už rozumíme, co znamená termín ruská trojka ve filmu naznačený třemi koňmi Ivanova spřežení i třemi prasaty Marfušinými) a rozumíme proč se film vlastně jmenuje Mrazík.

P. S.: A co Baba Jaga? I on má přece právo na sexuální štěstí! Ovšem že pečliví diváci si jistě povšimli, že Baba Jaga v posledním záběru odcházítahána za sukni Nastěnčiným pejskem Punťou... Dál už to nechávám raději bez komentáře...

přejato s povolením autora

Písně o americkém radaru

Nedávno jsem si konečně poslechl píseň Kuš Mr Bush a musím říct, že je minimálně stejně hloupoučká jako Dobrý den prapore. Je však nutné uznat, že v případě protiradarové písně se nevystavuje posměchu člen vlády ani jiný vrcholný politik.

Trestní zákon způsobuje komplikace

„Každý si myslí, že usvědčit někoho z propagace fašismu je jednoduché, ale to se mýlí. V zákoně je paradoxně přesně dáno, co musí ten člověk udělat, co musí vykřikovat a jaký musí mít postoj, aby se to dalo brát jako trestný čin..."

celý podařený článek je zde

Filip Sklenář ukazuje opět svou pravou tvář

Filip Sklenář na české Wikipedii opět řádí. Tentokráte se jeho obětí stal ŠJů, kterého Sklenář opakovaně označil za pedofila. Snad to aspoň již jeho zastáncům definitivně otevřeno oči.

Sklenář zkrátka předvádí to, co jinde (např. zde, zde či zde).

Vagina Monology

Kdo by tušil, co dokáže vyvolat jeden internetový generátor textů.

Labouristická fiaska v doplňovacích volbách

Zdá se, že dlouhá doba levicové vlády ve Spojeném království končí.

Vidíš vo všetkom fašizmus?

Web Beo.sk zahájil kampaň „Vidíš vo všetkom fašizmus? / Potom patríš na psychiatriu“, která upozorňuje na počínání určitých paranoidních jedinců, kteří ve všem vidí nacismus, fašismus a kdo ví co ještě. Na tom by nebylo vceklu nic zajímavého, ale kampaň si díky zprávě na TASRu, který kopíruje většina slovenských médií, získala určitou pozornost.

SME.sk však zprávu špatně vyhodnotilo a článek vyšel pod názvem Antifašistická kampaň paroduje slovanistickú. Když jim došlo, že jsou trochu mimo, titulek byl změněn a článek získal nový název Ľudia proti rasizmu: Kampaň "Vidíš všade fašizmus? Potom patríš na psychiatriu" je nezmyselná, což je zajímavý posun v tom, že pozornost je kladena na názor kritiků a ne kampaň samotnou.

Ale co, pořád lepší, než když SME propaguje leteckou společnost AXEjet.

Imigranti: Chcete je?

V reakci na kampaň NEOnácek: chcete ho?, která je financována z prostředků Evropské unie, tj. i z našich kapes, vznikla internetová kampaň Imigranti: Chcete je?

Osobně je mi kampaň, ač ji lze vyčíst různé věci, sympatická a to nejen z důvodu, že poukazuje na reálné riziko, ale také kvůli tomu, že nezneužívá cizých peněz k propagandistickým účelům.

Masmédia v České republice opět ukázala své ideologické zaměření a kampaň Imigranti: Chcete je? začala ostře napadat. Co od nich však čekat jiného...

O odvaze Rafanů

Milan Knížák ji přesně vystihl, že prohlásil:

Rafani nemají odvahu. Pálili například českou vlajku tak, že ji napřed udělali šedobílou, aby to vlastně česká vlajka nebyla. Nebo jakoby ukradli obraz z Národní galerie, pod falešnou záminkou a přes prostředníka brněnského Domu umění, pečlivě ho zabalili do fólie, takže věděli, že se mu nic nestane, a pak ho hodili do vody. Neriskovali nic. Šli se vykálet do Národní galerie, ale místo aby se postavili doprostřed sálu a sundali kalhoty, schovali se za panel. Takové jednání považuji za určitý druh zbabělosti.

Návštěvnost podle Toplistu

Průměrná denní návtěvnost vybraných webů za poslední týden podle statistik Toplistu:

01. Zvědavec - 6009.89
02. Osud.cz - 4684.35
03. Matrix 2001 - 3408.56
04. Virtually - 2167.38
05. AlterMedia ČR - 2089.29
06. Romea.cz - 1568.54
07. Econnect - 1411.25
08. ePortál - 1402.51
09. Eretz - 1383.70
10. Eurábia - 1143.66
11. EU.Portál - 1020.88
12. Zprávy, media, politika - 172.14
13. EUServer.cz - 57.40

Déjà vu

Není opravdu nic překvapivého, že fotky z dvou podobných událostí vypadají takřka stejně. Přesto stojí za zamyšlení, zda je to jen vizuální stránka, co oba akty teroru spojuje:

http://www.pravoslav.or.cz/jugoslav/dejavu.htm

iHeute opět perlí

Zpátky na základu. Liepāja je v Lotyšku a ne v Litvě, páni novináři.

In Memoriam - Paris Belgrade solidarité pour le Kosovo

Patrick Buchanan vystihl dilema Ruska

Ve svém článku (zde je jeho překlad do češtiny) Patrick J. Buchanan vcelku trefně vystihl dilema Ruska v otázce politiky uznávání některých států. Putin vcelku logicky pohrozil uznáním některých jednostranně vyhlášených států jako Podněsteří, Abcházie či Jižní Osetie v případě uznání nezávislosti Kosova ze strany určitých zemí.

Na druhou stranu je to však právě Rusko, které má na svém území řadu oblastí se separatistickými tendencemi a rozhosně se nejedná jen o Čečensko. Nyní se navíc zdá, že doba po 11. září, kdy si Rusko mohlo relativně nerušeně řešit své vnitřní problémy s menšinami, již končí.

Chce se Monika opravdu seznámit?

Je naše Monika sladká 16-year-old girl? Nikoliv, to jen jistý mladý muž potřeboval svého času hodně návštěvníků do systému iReklama.

Pozoruhodná je však zajisté celá škála operačních systémů a prohlížečů v statistice návštěvnosti její kvalitní webové stránky.

A víte jakpak se jmenují její kamarádky? No přeci Zdenča, Margyn, Lenka, Elena, Jitka, Míša atd. Jistě Vás může napadnout otázka, zda má Monika i kamárady? Zajisté. Sice jich moc není, ale homosexuál Péťa mezi ně určitě patří.

Wikipedisté na Encyclopedia Dramatica

Encyclopedia Dramatica není známa pouze svými nechutnostmi typu tubgirl, ale objevují se na ní též satirická hesla o významných editorech, kteří udávají ideologii anglické Wikipedie. Např. již existují články jako SlimVirgin, Essjay, Jayjg, Chip Berlet či Will Beback, ale třeba El C zatím ještě chybí. Někteří lidé z anglické Wikipedie se cítí zjevně dotčeni a jelikož musí vědět, že hesla jsou sice psána v typicky satirickém duchu ED, ale často nesou informace o jejich reálných skutcích, byla webová adresa této online "encyklopedie" jako spam zablokována a to rovnou na všech Wikipediích a článek o ní byl na základě hlasování, ve které je již na první pohled naprosto zjevné, že nebylo dosaženo žádného konsensu, smazán.

Ono je v tomto případě opravdu účinnější strategií zamlčování než-li přímý útok.

Ivan Štampach o sobě píše na Wikipedii

Zejména půvabné je jeho prohlášení, že není osobou veřejně činnou. Zajímavou otázkou je, zda to byl také on, kdo tvrdil, že Pat Buchanan je neoliberál.

Wikipedie a encyklopedická významnost

Na různých Wikipediích (chcete-li jazykovových mutacích Wikipedie) platí pro předměty článků různá encyklopedická významnost. Známý "polský antifašista" Simon Mol tak byl pro většinu hlasujících na anglické Wikipedii nevýznamný (na anglické Wikipedii se však o klasické hlasování nejedná, což se projevuje mimo jiné i tím, že v mnohých případech není respektována vůle hlasujících), pro drtivou většinu lidí na české a slovenské Wikipedii významný naopak evidentně byl.

Jsou však i typičtější případy, které prokazují, že se často dá dojít různým i stejným postupem k různému výsledku. Ostatně bylo by dosti překvapující, kdyby vždy všichni docházeli ve stejných věcech ke stejnému výsledku.

Kanibalismus jako součást volebního programu

Do voleb do zemského sněmu v Hessensku vyrazil bývalý sociální demokrat tureckého původu Kadim Şanlı s programem, v němž kromě jiného prohlašoval: Die Tiere muss essen die Tierefleisch und die Menschen muss essen die Menschenfleisch. Ve volbách však "překvapivě" neuspěl.

V němčině vedený rozhovor s tímto kandidátem také stojí za pozornost.

Článek Lukáše Krivošíka se na Wikipedii nepočítá?

Před časem jistý člověk na slovenské Wikipedii napsal o Lukáši Krivošíkovi, že jeho článek o známém bojovníkovi za multikulturní společnost a proti domnělému rasismu Simonu Molovi nelze jako text pravicového extrémisty počítat. Skutečnost, že dotyčný odkazoval na anglický text, který není pro slovenskou Wikipedii závazný, nyní ponechám úplně stranou.

Vskutku nevím, proč na Wikipedii mají mnozí lidé obsedantní představu, že v mainstreamu je pravda. Skoro se mi zdá, jako by nikdy nečetli český či slovenský mainstreamový tisk. Názorově i jinak nemainstreová média jako například Virtually, Britské listy, Zvědavec, Altermedia ČR či Fragmenty mají své specifické chyby, ale rozhodně nelze říci, že by byla ve věrohodnosti či snad významnosti publikace informace lepší či horší než tolik opěvovaný názorový mainstream.

Právě politickými požadavky na zdroje a jejich autory vzniká systematická zaujatost Wikipedie a dnešní anglická Wikipedie je toho zcela jasnou ukázkou.

Na celé věci s "pravicovým extremistou Krivošíkem" je pozoruhodné i to, že Lukáš Krivošík publikuje nejen v Pravém Spektru, jehož je šéfredaktorem, a v dalších nemainstreamových pravicových médiích, ale je též hlavním politickým komentátorem Aktuality.sk a přispěvatelem časopisu .týždeň. Pochopitelně nemusíme souhlasit se všemi jeho názory, a byl zaznamenán i případ, kdy jej česká čtenářka nachytala při manipulaci se skutečností, ale odbýt článek tohoto známého slovenského politického komentátora o Simonu Molovi jako článek "pravicového extremisty" je poněkud laciné. Ostatně, i kdyby byl oním tzv. "pravicovým extremistou", bylo by to z hlediska nezaujatého úhlu pohledu snad horší než kdyby byl liberálem, environmentalistou, komunistou či křesťanským demokratem?

Justin Raimondo o National Review

Justin Raimondo je jedním z odpůrců americké intervencionistické zahraniční politiky. Od roku 1995 vydává Antiwar.com, podporoval prezidentské kampaně Pata Buchanana, Ralpha Nadera a v současnosti podporuje kampaň Rona Paula.

Je známý tím, že se nebojí své názory vyjádřit dosti ostře, a tak nepřekvapí, že o National Review v souvislosti s ovládnutím tohoto časopisu neokonzervativci napsal:

The NR of yesteryear was a patriotic nationalist magazine that put America first: the NR of today is Ariel Sharon's bitch.

Propaganda MF DNES o volbách v Srbsku a Evropské unii

Zpravodajský server, který sám sebe označuje za nejdůvěryhodnější zpravodajský portál na českém internetu, se opět vyznamenal.

O něco málo více zde či si může přečíst rovnou onen skvost.

Je Jayne Gardener populárnější na druhé straně oceánu?

Jayne Gardener je bývalá bloggerka a autorka blogu The Paleoconservative Primer. Ač je označování za antisemitu dnes používáno především jako účinný způsob k umlčení kritiky, texty této americké autorky kanadského původu opravdu převážně protižidovsky zaměřené jsou.

Jayne Gardener po čase svůj blog zrušila, ale možná sama nepočítala s tím, že si určitou "popularitu" získá na druhé straně Atlantiku, konkrétně v České republice a na Slovensku, a že krom překladů jejích článků v několika médiích, vznikne i fanouškovský blog, kde bude kolekce překladů jejích textů do češtiny a slovenštiny.

Na celém fanouškovském blogu není pozoruhodný jenom fakt jeho existence, ale i odkazy na další stránky, které svým čtenářům nabízí. Čekali byste snad někdo běžně odkazy na Eretz, Národní odpor, Fragmenty, Britské listy a Rosťu Hedvíčka na jednom místě?

Diskriminace a teorie preferencí

Články Ondřeje Šlechty ohledně diskriminace patří obvykle mezi dosti kvalitní a s drtivou většinou toho, co k tématu píše, nelze než souhlasit. Přesto bych měl k jeho článku

Diskriminovat je naše nezpochybnitelné právo dvě drobné připomínky. Nejprve si přečtěme problematickou pasáž:

Představme si hypotetickou situaci, kdy existuje restaurace, ve které mají majitelé trpí rasovými předsudky a chtějí zaměstnávat pouze bílé číšníky. Přitom předpokládejme, že jak bílí, tak černí číšníci odvádějí stejně dobrou práci (jinak by nemohlo jít o diskriminaci). Z pohledu socialisty nepředstavitelný projev rasismu, který je nutno řešit kvantem nařízení, zákonů a vyhlášek. Z liberálně-ekonomického pohledu majitelova svobodná volba, na kterou dříve, či později doplatí. Proč ?

Pokud totiž budou existovat restaurace, ve kterých majitelé nechtějí zaměstnávat černé číšníky, poptávka po těchto číšnících klesne a s tím klesne i jejich mzda. Oni poté budou ochotni pracovat za nižší mzdu u restauratérů bez rasových předsudků a těm logicky stoupnou zisky. Výsledkem bude větší zisk restauratérů bez rasových předsudků a porážka restauratérů s rasovými předsudky v konkurenčním boji. Z toho vyplývá, že soukromník si ve svobodné tržní společnosti luxus rasových (nebo jiných předsudků) zkrátka dovolit nemůže, neboť bude dříve nebo později zlikvidován trhem.

1. Výraz trpět předsudky je pro drtivou většinu životních situací holým nesmyslem a ač nepopírám, že předsudky může skutečně někdo i trpět, jedná se o obvykle o slovní spojení, které slouží k urážení názorových oponentů jako nemocných či trpících lidí. Samozřejmě výraz je již zažitý a tak jej spousta lidí používá i z nevědomosti. Zkrátka starý známý boj o jazyk. O významu a také pozitivní funkci předsudků, doufám, sám Ondra Šlechta nepochybuje. Ostatně lidé jako Edmund Burke či Rusell Kirk to již vyjádřili vcelku srozumitelně.

2. Dotyčný majitel restaurace může mít z nepřijímání černošských číšníků nevýhodu, ale v určité situaci též i výhodu. Možnou nevýhodu již Ondřej Šlechta popsal, naopak výhoda může spočívat v tom, že určitá sorta bělošských klientů si za pobyt v restauraci, kde nebude obtěžována pohledem na černošské číšníky, ráda nepatrně vyšší částku připlatí. Vzhledem k tomu, že i mnohé jiné restaurace nabízejí vždy něco navíc (extra čisté prostředí, kvalitní jídlo, dobré umístění či výhled atd.), což obvykle klienty i něco navíc stojí, nevidím důvodu, proč by dotyčný majitel restaurace nemohl profitovat z toho, že jeho obchodním partnerům a klientům bude sympatické, že zaměstnává pouze bělochy. Ve společnostech s vysokou etnickou (či jinou) sounáležitostí může být přijetí číšníků, kteří jsou pro většinu (případných) zákazníků nepřijatelní, dokonce i dosti špatným podnikatelským tahem.

Popřejme však majiteli restaurace šťastnou a žádnými socialisty nerušenou svobodnou personální volbu jeho zaměstnanců.